Pomalá móda je...

.... opakem fast fashion a odpovědí na hektický způsob výroby a nakupování oblečení, jak ho známe z velkých obchodních řetězců. Stejně jako slow food bylo reakcí na řetězce fast food, je slow fashion reakcí na model nadnárodních řetězců s nekvalitním rychloobrátkovým oblečením. Slow fashion je známá taky pod názvem móda od lokálních tvůrců nebo móda udržitelná. Mně se nejvíc zamlouvá slovo pomalá móda, protože s tím mám spojené i to, jakým způsobem se oblečení nakupuje. Člověk se za pomalou módou vydává do menších obchodů nebo ateliérů, popřípadě do dílny dámské krejčové, kde se lze vždy setkat s osobním přístupem a dobrou radou a kde je nakupování módy zážitek a radost. Já jsem se o krejčovské šití módy začala zajímat dávno před tím, než získala přídomek "eko" nebo "slow" prostě proto, že mám pro střihy, látky a barvy slabost odjakživa, máme v tom rodinnou tradici a bavilo mě objevovat nové materiály a místní značky. Až postupně jsem přicházela na všechny souvislosti spojené s velkoprodukcí módy a módním průmyslem, který v dnešní době patří k odvětvím, které nejvíc znečišťují životní prostředí. S fast fashion totiž přichází řada etických problémů, které s módou nesouvisí jen zdánlivě. Protože koho by napadlo, že tričko, které mám právě na sobě, pravděpodobně negativně ovlivnilo něčí život? Je veřejným tajemstvím, že většina šiček v zemích třetího světa, pracující pro řetězce, jako je třeba H&M, Guess nebo Zara, si vydělá denně méně než 2 dolary. Jejich nekonečné směny probíhají ve fabrikách, kde kontroly pravidelně odhalují těžkou dětskou práci a nehumánní zacházení se zaměstnanci (hlavně ženy a děti), kteří za mizivou mzdu pracují v deseti- a vícehodinových provozech. Každou chvíli dochází k incidentům jako byl Pád budovy Rana Plaza v Bangladéši, ve které se nacházely textilní továrny známých módních značek a který si vyžádal životy 1 138 lidí. Také chemie, která se používá k bělení a barvení textilií, má dopad na zdraví pracovníků v provozech továren i na koncové zákazníky a odpadní vody textilních fabrik vydávají svědectví o druhotném znečištění řek a spodních vod. Nedávno pobouřila veřejnost zpráva o tom, že britská značka Burberry zničila neprodané zboží v hodnotě 28 milionů liber, přičemž za předchozích 5 let to bylo zboží v celkové hodnotě vyšší než 90 milionů liber (zdroj BBC). Ničení je ale běžnou praxí i u cenově dostupnějších módních producentů. V roce 2017 dánský investigativní pořad ve své reportáži odhalil, že firma H&M posílá každý rok ze svého hlavního skladu až 12 tun nového oblečení rovnou k likvidaci. Společnost se bránila nařčení a tvrdila, že se jednalo o poškozené a vadné kusy, které by mohly ohrozit zdraví zákazníků. V elektrárně ve švédském městě Västerås, kde značka H&M kdysi otevřela svou první pobočku, se zase místo uhlí zčásti spaluje neprodané poškozené oblečení (NY Times, 2018). 

Koncept slow fashion dává důraz na kvalitu, tradici a řemeslnou dovednost. Chce znát a vyprávět příběhy, které za jejich oblečením stojí. Upřednostňuje místní značky a materiály, které jsou recyklovatelné a nezávadné. Razí heslo, že méně je mnohdy více a snaží se změnit způsob, jak k oblékání přistupovat. To, že je lepší mít ve skříni méně věcí, zato z kvalitního materiálu a navíc ušité lidmi, kteří za svou práci dostávají férový plat. S tímto oblečením jsou spojovány přívlastky jako "eticky vyráběný" či "k přírodě šetrný" produkt. Důraz je kladen hlavně na estetickou stránku oděvů a na příběh výroby a lidí, kteří za značkami a jejich modely stojí. Na módu se snaží pohlížet jinýma očima a soustředit se na podstatné vlastnosti produktu samotného. Kdo ho vyrobil? Z čeho a za jakých podmínek? Jako hodnotu mi může do života přinést? Někdy se oblečení od lokálních tvůrců vyčítá vysoká pořizovací cena v porovnání s kousky z běžných prodejen jako je C&A a další. Princip těchto fast fashion řetězců je jednoduchý - nabízí líbivé oblečení za enormně nízkou cenu, která v nás probouzí pocit: za tu cenu to přece musím mít! Nicméně často to vede k tomu, že takto pořízený kousek, který se mnohdy po několika praních změní k nepoznání, si vezmeme na sebe jen párkrát a takzvaně ho ani nestihneme "vynosit". A to se právě snaží změnit přístup postavený na úvaze "cost per wear", neboli cena za jedno nošení. Koupím-li si dobře padnoucí šaty ušité v dílně dámské krejčové z kvalitního materiálu (len, bavlna, hedvábí, ...) a vydám za ně 3000,- Kč, tak za rok, kdy si je vezmu na sebe cca 30x, vychází podle vzorce 3000:30 finální cena za jedno nošení na 100 Kč. Většina oblečení z masové produkce obchodních řetězců se podle statistik celosvětově nosí aktuálně méně než pětkrát do roka. Cena takového rychloobrátkového oblečení je proto ve skutečnosti vyšší, než u častěji nošeného oblečení z kvalitnějšího materiálu. 

K pomalému nakupování patří také nakupování v second handech, recyklace, upcyklace (přeměňování odpadového materiálu nebo nepotřebných produktů v nové materiály či produkty lepší kvality), swapy (směny oblečení mezi lidmi) a různé úpravy a přešívání oblíbených kousků šatníku. K tomu a dalším zprávám z oblasti pomalé módy se budu vracet v dalších článcích. Díky, že čtete a že nakupujete slow! :) 

Kde začít a jak se neztratit na české módní scéně

Interview  

Kamila Boudová se řadí mezi přední propagátorky udržitelné módy. Je zakladatelkou eventu Slou Fashion Days, který se každoročně koná v holešovické tržnici.  Najít lze na tomto festivalu udržitelné výrobky několika desítek českých značek, které vyrábějí oblečení a kosmetiku s respektem k planetě a společnosti, a který oslavuje pomalý životní styl. Kamile žije a podniká v Paříži. V roce 2017 publikovala první knihu Falešná Pařížanka, která má i druhý díl. Je také autorkou knihy Slou, která přináší návod na pomalý životní styl.

Jste propagátorkou udržitelné módy. Co to vlastně je?

Udržitelná móda je pro mě ta, která je vyrobena s respektem k planetě, lidem i k firmě. Dnešní móda však udržitelná není a nerespektuje principy dlouhodobě udržitelného rozvoje. Málo kdo to ví, jelikož se o tom nemluví. Tento systém nás ochuzuje jak finančně, tak nás také připravuje o zdraví a lepší budoucnost. Toto téma se zajisté dostalo mnohem více do povědomí veřejnosti. Před pár lety se o udržitelnosti mluvilo spíše na veletrzích a různých konferencích. Lidé se o to nyní sami více zajímají a firmy to tedy začaly řešit kvůli zvýšené poptávce ze stran zákazníků. Módní průmysl se za poslední dobu však stále výrazně nezměnil a recykluje se pouze jedno procento textilního odpadu. Největší posun je viditelný převážně u malých firem. U těch větších je to stále problém. Záměr je zakořeněn velmi hluboko v hodnotách společnosti a firem. Fast fashion svým zákazníkům slibuje levnou módu, která se stále mění. Nikdy to nebude v souladu s touto planetou a celkově s ekologií. Není do budoucna možné, aby se za každou sezonu vyrobila miliarda nových kusů oblečení, které se pak po několika nošeních hodí. Tento proces je velmi náročný jak energeticky, tak i z hlediska transportu. 

Jaká tedy byla cesta Kamily Boudové k udržitelné módě? Jaký byl prvotní impuls?

Dohnalo mě to skrze tragédii v Bangladéši, kde hořela fabrika. Bylo to ještě rok před pádem Rhana Plaza. Byla jsem se tehdy zeptat manažera v práci v Paříži, zda jsou všichni zaměstnanci našich dodavatelů v pořádku. On mi na to řekl, že ani nevěděl, že nějaká fabrika hořela. Uvědomila jsem si tedy, že v té firmě nemohu nadále zůstat a v tom případě nemohu ani v těchto řetězcích nakupovat, to by bylo pokrytectví.

Proč firmy preferují výrobu v textilních firmách v Bangladéši či v Indii?
Výroba v těchto zemích vyjde nejlevněji. Problém je zejména v hrozném nátlaku na ceny. Zajištění klimatizace, vody a dalších potřebných věcí však něco stojí. Firmy se snaží smlouvat, aby byl co nejmenší náklad na výrobu. Proto řadu zakázek dělají právě fabriky, které nesplňují základní podmínky, ale vyjde v nich výroba nejlevněji. Často je zde využívána i dětská práce. Fabriky se musí doslova předhánět v tom, jaká z nich je nejhorší. Při auditech toto vidět není, jelikož jsou předem hlášené a proto se nikdy neodhalí to, v jakých podmínkách zaměstnanci doopravdy pracují.

Kdyby se na veřejnost dostaly záběry z fabrik, změnil by se pohled lidí na módní průmysl?
Myslím si že ano, ale není to dle mého nejlepší způsob jak to komunikovat. Zkoumám, jak vytvořit nový systém a pozvat lidi, aby se do něj zapojili. Vyvolat tedy u lidí pocit viny, že nakupují ve fast fashion řetězcích, není správný postup. Způsob, jak to posunout je spíše skrze jejich vlastní iniciativu a to, jak jim to může dlouhodobě zlepšit život. Sebevědomí žen je pak na úplně jiné úrovni. Udržitelnost má nespočet pozitivních dopadů.

Ve své knize píšete, že máte ve sklepě kufr, kam odkládáte kousky oblečení, které už nevynosíte. Později se pro něj však opět vrátíte a zařadíte je do vašeho šatníku. Je to i jeden z kroků, jak dosáhnout udržitelnosti?

Ano, to taky považuji za krok k udržitelnosti. Další trikem je také to, že se o neunošené oblečení podělíte s kamarádkami, které k vám například přijdou na návštěvu. Teď se třeba dělím s kamarádkou o žehličku na vlasy, jelikož ji nevyužívá. Nic jiného než ekonomika sdílení a ekonomika cirkulární nás do budoucna nečeká. Vše je o opravování, sdílení a prodlužování životnosti věcí. Jinak řečeno, méně věcí, které bude používat více lidí.

Jak vlastně můžeme ze slou módou začít? Máte nějaké tipy k dosažení udržitelného šatníku?
Plánuji na toto téma natočit workshop nesoucí název Slou style, kdy sama z šatníku vytřídím věci. Přeplněná a nepřehledná skříň totiž evokuje to, že nemáte co na sebe a to se s udržitelností neslučuje. Udržitelný šatník je ten, který je hezky uklizený, ve kterém jsou věci čisté a přehledné. Nemusí jich tam být moc. Něco kolem čtyřicítky stačí. Víc toho stejně neunosíte. Osobně jsem začala tím, že jsem přestala na několik let nakupovat. Naučila jsem se přestat nakupovat a vystačit si s tím, co mám, také s oblečením po kamarádkách a se svou kreativitou. A dnes také nenakupuji, ale investuji do sebe a svého šatníku. Mám snové designové boty, upcyklovanou kabátovou vestu, hedvábnou noční košilku. Když přestanete nakupovat levné oblečení, můžete žít a nosit své sny.